Do Egypta jsem odjel za historickými památkami, ale vrátil jsem se plný dojmů ze všeho ostatního. Přivykání kulturním a přírodním rozdílům zaměstnávalo tělo i ducha po celý týden, který jsem strávil převážně v Káhiře. Očekávaná fascinace monumenty starověku se tak omezila na prchavé okamžiky.
Přiznejme si to na rovinu, já i moje novomanželka jsme do puntíku naplnili roli naivních turistů ze západu, kteří mají jediné životní poslání – stát se hračkou v rukou protřelých arabských obchodníků, což je asi každý druhý z 18 milionů obyvatel této megapole. Přípravy před odjezdem jsme přitom nepodcenili. Došlo i na očkování. Lékaři a kamarádi zároveň poradili různé způsoby, jak se vyhnout tzv. faraonově pomstě neboli obvyklým žaludečním či střevním potížím. To hlavní však náš sluch ignoroval. Zkušení cestovatelé říkali: „Káhira? Tak to se na něco připravte!“ Takže vybaven mylným přesvědčením, že mám svých zkušeností dost, dokonce i z Ruska, usedl jsem klidně do letadla. Pro větší pobavení při četbě následujících řádků dodávám, že šlo zároveň o cestu svatební.
Už na letišti se ukázaly první náznaky věcí příštích. Nejprve nás udeřil horký a zvláštním odérem čpící vzduch. Šlo o kombinaci automobilového smogu a kouře z nedaleké skládky, kde se pálí odpad z letadel. Byly dvě hodiny ráno. Pak nás dostal do ruky zřízenec, který mě coby vozíčkáře doprovázel a vodil nás od jednoho úředníka v bílé uniformě k druhému, až najednou jsme stanuli před odbavovací halou a sesypali se na nás taxikáři. Počáteční „speciální cena“ čtyřicet amerických dolarů se nakonec smlouváním zmenšila na polovinu. Egypťané přijímají dolary i eura, přestože obvykle se platí egyptskými librami (jedna libra jsou asi tři padesát v Kč). Hlavně když něco taháte z peněženky. Dokonce i za zdánlivě nezištnou pomoc vozíčkáři.
Ulicí na vlastní pěst
Náš hotel s výhledem na pyramidy byl moc pěkný a byla to jakási zelená oáza ve víru špíny ulice, do které jsme hned po probuzení vstoupili. První dojmy nejlépe vyjadřuje slovo chaos. Na silnici plné aut všemožného stáří neplatí snad žádné dopravní předpisy. Všichni troubí a vytvářejí tak permanentní zvukovou kulisu připomínající proslulé jihoafrické vuvuzely. V Káhiře se troubí neustále. Když se rozjíždíte, když předjíždíte, když před vámi někdo zastaví, když odbočujete, když taxikář upoutává pozornost zákazníků anebo prostě asi jen tak z radosti ze života. Zpětná zrcátka tu auta sice mají, ale nikdo se do nich zřejmě nedívá. Mezi všemi těmi auty se proplétají lidé, zvířata, kola, motorky a mikrobusy Volkswagen ze 60. let, do kterých neustále někdo nastupuje a vyskakuje za jízdy. Nikdy bych tomu nevěřil, ale dopravní ruch v Káhiře je tak fascinující divadlo, že z něj nakonec máte opravdu víc dojmů než z pyramid. V první chvíli máte pocit, že vás v příští vteřině musí zákonitě někdo přejet. Pořád se lekáte, ale časem si zvyknete. A jelikož na čtyřiceticentimetrové obrubníky neexistují nájezdy, rychle se naučíte proplétat se s vozíkem mezi nekonečnými šňůrami vozidel. Dělají to tak i místní.
Proč se ženy zahalují?
Hned při první vycházce jsme narazili na perverzního muže v autě, který se při pohledu na moji ženu začal ukájet. Její blond vlasy a sukně ke kolenům byly zřejmě neodolatelným afrodiziakem. Okamžitě tedy pořizujeme delší sukni a šátek na hlavu i ramena. Zdá se, že místní ženy tento úbor volí dobrovolně. Vyhnou se tak chlípným pohledům mužů. Procházka po běžné ulici mimo turistické cíle nebyl zkrátka dobrý nápad.
Uchýlili jsme se tedy do blízké stanice metra. Ta měla k našemu velkému úžasu bezbariérový vstup, ale také oddělené vagony pro muže a pro ženy! Proč asi? Tak jako všude, i tady se nás hned chopil někdo z davu a začal organizovat. Někdy až nabýváte dojmu, že místní lidé nemají na práci nic jiného než zevlovat po ulicích a odchytávat turisty. Jakmile se jen zastavíte a rozhlédnete, hned je u vás někdo ochotný pomoci, poradit a následně zatáhnout někam do obchodu, něco vnutit, případně za službu žádat peníze.
Osobní asistence taxikáře
Vlastní taxi byl dobrý nápad. Jeho majitel s námi trávil celý den, uměl obstojně anglicky a pomáhal mi překonávat bariéry s vozíkem. Vlastně se proměnil v našeho osobního průvodce. Neznal podrobnosti z historie, ale ukázal nám pěkná místa a hodně vyprávěl o zdejším životě. Snadno se domluvil se všudypřítomnou policií i prodavači. Cena za takový den ježdění a procházení s doprovodem přitom nebyla vysoká. Zkuste něco takového u nás pořídit za tisícovku. A navíc jsme si díky vzájemné známosti ušetřili neustálé smlouvání o cenách a nemilá překvapení, která nám předešlé jízdy připravily. Třeba když se nám jeden řidič snažil namluvit, že k pyramidám se nedá dojet, takže musíme přesednout na velblouda v jedné podivné uličce. Po našem striktním odmítnutí pochopil, že kšeft pro kámoše nebude, a po krásné asfaltce nás dovezl až do stínu pyramid.
Ignorace vozíku
Z pohledu vozíčkáře je Egypt dost problematické místo. S jistou dávkou kuráže, peněz a pomoci se ale dá zvládnout. Nejlépe mezi listopadem a únorem, kdy teploty vzduchu klesají na snesitelné hodnoty. Pohodlnější je určitě pobyt v přímořském resortu, jenže tam nic zajímavého není. Ačkoliv chaos na první pohled odrazuje, někdy člověk přemítal zase o naší společnosti. Zastavili byste doma u chodníku a cizímu klukovi dali do ruky padesát eur, aby je došel někam rozměnit? Těžko, že? Vidíte, a v Egyptě to taxikář udělal a za deset minut byl klučina zpátky i s penězi. A ještě jedna věc mě zaujala. Nikdo se nedivil, že jsem vozíčkář a mám chodící ženu. Pravda, důvodem je asi zdejší patriarchální výchova, nicméně všichni Egypťané se mnou jednali jako s rovnocenným partnerem. Neobraceli se přednostně k mé ženě jakožto té „normální“, jak tomu bývá u nás. Ponechme chvilku stranou otázku rovnoprávnosti pohlaví. Tady jsem byl prostě především muž, nikoliv vozíčkář, a to nebyl špatný pocit.
Radek Musílek
Zdoj: www.muzes.cz
Foto: Vyacheslav Stepanyuchenko