Solnohrad je pod zámkem

Nebýt jednoho veleslavného rodáka, Salcburk by určitě přišel o hezkých pár set tisíc návštěvníků. Sice je to pěkné historické město, jehož centrum dokonce chrání UNESCO, ale co si budeme povídat, Wolfgang Amadeus Mozart je velký turistický tahák. Upomínky na něj vidíte na každém rohu. Především v podobě proslulé cukrovinky Mozartovy koule. Paradoxně on sám pobyt v Salcburku Solnohrad je pod eurozámkem dost těžko snášel. Mnohem raději byl třeba v Praze. Nevím, jak dlouho trvala cesta ze Salcburku do Prahy kočárem v 18. století, ale dnes ji zvládnete autem za pět hodin. Potřebujete k tomu jen plnou nádrž nafty a desetidenní rakouskou dálniční známku za 8,3 eura.
Mám-li zhodnotit návštěvu Salcburku z pohledu člověka na vozíku, musím začít ještě u nás doma. Cestou do Rakouska jsme se totiž s manželkou rozhodli přenocovat v Českých Budějovicích. Jak už se stalo normou, před výpravou samou jsem z tepla obývacího pokoje rezervoval ubytování přes internet. Bylo zajímavé srovnávat, jak vypadá bezbariérové ubytování u nás a v Salcburku. Hledal jsem přitom cenově nejpřijatelnější varianty v daném městě.

Českobudějovický šok

Českobudějovický hotel A3 se na serveru Booking.com deklaruje jako bezbariérový. Ve skutečnosti jsem neprojel dveřmi do koupelny a na recepci vedly schody, takže vše musela zařizovat manželka. Tu přitom stačila vyzpovídat pracovnice hotelu s blíže neurčenou funkcí, zato se silným ruským přízvukem a zapálenou cigaretou. Jak jsem se později dozvěděl, nejprve se mé ženy zeptala, jestli jí nevadí, že budeme mít manželskou postel. Pak se živě zajímala o původ mého postižení. Když nás doprovázela na pokoj, žoviálně mi líčila, že když máme manželskou postel, tak se mi ubytování bude líbit. Moje následná námitka vůči úzkým koupelnovým dveřím ji poněkud zklamala. Vždyť mají v hotelu výtah! Místo očekávaného vděku jsem si dovolil kritizovat! Ten nevděk… S radostí jsem druhý den odjel.
Salcburský hotel Holiday Inn naproti tomu očekávání o bezbariérovém standardu splnil, ačkoliv trochu víc místa v pokoji by neuškodilo. To jediné snad bylo v Budějovicích lepší. Přístup personálu raději ani nesrovnávám. Cena se přitom lišila jen v řádu několika stokorun. Už poněkolikáté jsem si potvrdil, že mezinárodní hotelové řetězce jsou jistota. Naproti tomu neověřené experimentování s bezbariérovým ubytováním je střelba do tmy. Kvůli zanedbatelné úspoře jdete do nejistoty, ze které může vypadnout milé i nemilé překvapení.
Do Salcburku jsme se vypravili začátkem nového roku, tedy mimo hlavní sezonu. Ušetřilo nás to přeplněných uliček, kaváren a tlačenic u památek. I tak bylo návštěvníků hodně. Lyžování v nedalekých Alpách, které začínají hned za městem, zaručuje přísun turistů i v zimě. Hned po němčině přitom slyšíte nejčastěji ruštinu nebo ukrajinštinu. Kvůli pošmournému počasí jsme si ale výhled na zasněžené horské vrcholy moc neužili. Neustále je halila mlha a mračna, z nichž skoro pořád mrholilo. Na druhou stranu díky tomu nebyl ve městě žádný sníh, a to vozíčkář ocení! Terén města je přitom vcelku rovinatý, takže se zdravýma rukama se zvládnete pohybovat bez pomoci.
Výjimkou je kopec s pevností Hohensalzburg, kam ovšem vede stoprocentně přístupná lanovka podobná té na pražský Petřín (která ovšem bezbariérová není). Trochu jsem potřeboval postrčit jen do svažité uličky k nástupní stanici. Pomoci se chopil kolemjdoucí mladík, jenž se ochotně nabídl, když viděl mé fyzické úsilí. Pomohl ještě s vysvětlováním u pokladny, kde se při udílení slevy zajímali o stupeň mého postižení. Výsledkem byl volný vstup pro mě i můj doprovod.

Infocentrum v Salcburku pomáhá

O bezbariérovosti Salcburku svědčí už jen vstřícnost místního infocentra. Na internetové stránce www.salzburg.info naleznete sekci pro návštěvníky s postižením. Zvolit můžete dokonce i českou verzi. Po odeslání e-mailového dotazu mi ochotně poslali odkaz na soubor s podrobnými informacemi a mapou přístupnosti www.salzburg.info/ bdb07_service/mmb_stadtfuehrer.pdf.
Pokud jedete do Rakouska nebo do Německa, vřele doporučuji vzít si s sebou tzv. euroklíč. Univerzální otvírač pro vozíčkáře v těchto zemích totiž opravdu funguje. Zpřístupní vám toalety a dveře od bezbariérových vchodů, ale nejen to. V Salcburku je omezen vjezd automobilů do historického centra města. Na okrajích chráněné zóny vás zastaví výsuvné sloupky. Pokud však máte euroklíč, cesta je otevřená. Jestliže klíč nevlastníte, můžete si ho zapůjčit v infocentru na Mozartplatzu. A hned nedaleko odtud jsou před poštou vyhrazená parkovací místa.
Jelikož jsme se po městě pohybovali vlastním vozem nebo pěšky, nevyzkoušeli jsme místní městskou hromadnou dopravu tvořenou autobusy a trolejbusy. Převážně však vypadaly jako nízkopodlažní. Problém by nastal jedině s použitím historických fiakrů tažených koňmi. Tuto romantickou atrakci si holt nechodící našinec musí odepřít. Anebo se nechá nějak vtáhnout dovnitř.
Já osobně dal z místních lákadel přednost frankfurtskému párku se žemlí. Jeho chuť mi připomněla, že jsme kdysi patřili k jedné zemi. To si ostatně uvědomíte i při pohledu na místní architekturu. I když je zde patrnější vliv nedalekého Německa – a také Itálie. Ostatně salcburský dóm je nejstarší raně barokní památka na sever od Alp. I prostorné náměstí před ním odkazuje na inspiraci na Apeninském poloostrově. Tam však panuje vlídnější klima, takže venkovní kašny musí před nevlídným rakouským počasím během zimy chránit nepříliš vzhledné skleněné pyramidy. Netřeba snad zdůrazňovat, že do zmíněného barokního chrámu vede nájezd. I když je – pravda – trochu prudší a drobná pomoc od chodícího doprovodu neuškodí.

Je třeba se vracet

Zimní měsíce mají velkou výhodu v podobě menších tlačenic. Zahřívání rukou nad otevřeným ohněm u stánku se svařeným vínem má jistě také své kouzlo. Ale na druhou stranu něco musíte oželet. Například prohlídku zahrad zámku Mirabell nebo výlet do Orlího hnízda. Druhé jmenované místo leží v německém horském středisku Berchtesgaden vzdáleném od Salcburku pouhých třicet kilometrů. Jedná se o Berghof, proslulé venkovské sídlo Adolfa Hitlera na Obersalzbergu. Bohužel je otevřen jen během teplejší poloviny roku. To jsme pohříchu zjistili až na místě. Ale ani tak jsme nelitovali menšího výletu navíc. Užili jsme si projížďku údolím s typickými domy bavorské lidové architektury. Coby řidič jsem si vychutnal i jízdu po velmi strmých a klikatých postranních silničkách. Zaplať pánbůh za tu oblevu, protože při sněhu a náledí mají místní obyvatelé asi skutečné problémy.
Asi jsem do Salcburku nejel naposledy. Přes varování průvodců to risknu i v létě. Třeba uvidím místní kravičky, které dávají tak dobré mléko pro jednu nejmenovanou fialovou čokoládu. Nezmiňuji se o nich nadarmo. Vzpomněl jsem si totiž na zvěsti o rozdílné kvalitě potravin v Čechách a v západní Evropě. Zakoupil jsem tedy v Salcburku jednu čokoládu a po návratu ji porovnal se stejným produktem z obchodu v Praze. Ta rakouská byla jednoznačně lepší. V Solnohradu mají kvalitní nejen sůl, ale i cukrovinky.
„Pokud jedete do Rakouska nebo do Německa, vřele doporučuji vzít si s sebou tzv. euroklíč. Univerzální otvírač pro vozíčkáře v těchto zemích totiž opravdu funguje.“

Radek Musílek

Zdroj: http://www.muzes.cz/aktuality/cestovani/solnohrad-je-pod-zamkem/


Foto: Wikipedia, Thomas Pintaric