Naši západní sousedé mají skvělé dálnice, po kterých tak rádi uháníme. Jenže zároveň míjíme bez povšimnutí zajímavá místa, která stojí za návštěvu. Například Frankfurt nad Mohanem a Cáchy. Vozíčkář přitom zjistí, že ani v Německu není vše dokonalé.
Přijal jsem s manželkou pozvání kamaráda Martina Schlitta, který bydlí ve Frankfurtu nad Mohanem. Když se mu před jedenácti lety stal úraz, měl štěstí v neštěstí. Skončil na vozíku, ale zároveň před tím uzavřel všechny možné pojistky. Takže je rentiér, který nemá problém s financováním nezbytností. On a jeho žena obývají krásné bezbariérové apartmá s velkou střešní terasou. Každý den chodí na fyzioterapii, věnuje se sportu, cestování a svým koníčkům. Ujistil mě, že takhle si ale drtivá většina vozíčkářů v Německu nežije. Každopádně mi byl ideálním průvodcem a hostitelem, protože naše možnosti pohybu jsou úplně stejné.
Samotné město nemá světoznámé památky, i když oplývá dlouhou a významnou historií. Velká část budov byla zničena během druhé světové války. Zachovalo se několik kostelů a průčelí staré radnice, ovšem zbytek náměstí byl znovu postaven podle původních plánů. Dnes Frankfurt známe především díky obřímu letišti a Evropské centrální bance jako dopravní a finanční tepnu Evropy. Siluetu města tvoří mrakodrapy připomínající newyorský Manhattan. Ostatně odtud pochází přesmyčka Mainhattan, kterou místní lidé občas používají. Řeka Mohan se totiž v Německu jmenuje Main.
Nejlepší je U-Bahn
K dopravě do centra bylo nejlepší využít U-Bahn, tedy metro. Stanice, které jsme potřebovali, byly bezbariérové, ale neplatí to pro všechny. Podle slov našeho hostitele není Frankfurt po stránce přístupnosti perfektní. Ale je na tom určitě lépe než Praha, kterou měl možnost poznat. Zdejší tramvaje a autobusy jsou oproti naší metropoli většinou nízkopodlažní. Přesto on sám jezdí po městě nejraději se svým přídavným handbikem. Bere to jako trénink na ruce a terén je vcelku rovinatý. Na početnou cyklistickou obec jsou zde zvyklí. Navíc takto Martin nemusí řešit dopravní zácpy, parkování auta ani přístupnost jednotlivých stanic veřejné dopravy. Občas se totiž stává, že nejede některý z výtahů. To nám nemusel dlouze popisovat, máme vlastní domácí zkušenosti.
Na nefunkční zdviž jsme nakonec opravdu narazili i při společné procházce městem. Nebylo to však v metru, nýbrž na mostě. Jde o lávku pro pěší, na jejíchž obou koncích je kromě schodů také výtah. Naštěstí nejezdil až ten na druhém břehu. Bylo tedy možné absolvovat procházku přes řeku a užít si hezký výhled. Zaujalo nás zábradlí doslova obsypané podepsanými visacími zámky všech barev a tvarů. Dávají je sem milenci, kteří stvrdí svůj cit tím, že klíček hodí do vody. Je zde tolik upomínek od zamilovaných, že městská rada nedávno musela tuny kovu nechat odstranit, aby nebyla narušena statika mostu. Záhy se ale začaly objevovat nové.
Lodě nás zklamaly
Nedaleko mostu je přístaviště výletních lodí. Prodavač lístků nás však překvapil sdělením, že nejsou bezbariérově přístupné. To jsme nečekali. Jelikož šlo jen o momentální nápad, nepátrali jsme po jiné možnosti a pokračovali v prohlídce města. Jeho atmosféra je příjemná, lidé milí a ochotní.
Líbil se nám nápad pouličních knihoven. Kdo chce, dá do venkovní prosklené vitríny knihu a kdokoliv si ji může půjčit. Pak ji zase sám a dobrovolně vrátí! Žádné poplatky ani hlídání, prostě obyvatelé sobě. Hezké, že?
Malé obchůdky mimo hlavní třídy trpí stejným nešvarem jako v českých městech. Řada z nich má jeden či dva schůdky, kvůli kterým se vozíčkář nedostane dovnitř. Dostali jsme se však na zahrádku do stylové hrázděné restaurace s místními specialitami. Ukázalo se, že česká a německá kuchyně má velmi silné společné kořeny. K překvapení číšnice nás nepřekvapilo nic ze servírovaných dobrot. Turistům z ostatních zemí totiž většinou dojdou slova, když před ně postaví hromadu prejtu, uzeného masa, klobás, kyselého zelí, brambor a syrečků. Novinkou pro nás bylo jen místní jablečné víno, které se pije smíchané s vodou či citronádou. Podává se v tradičních modrobílých džbáncích.
Za vínem jsme se vypravili také na výlet mimo město. Asi tři čtvrtě hodiny autem trvala cesta do údolí a vinic kolem řeky Rýn. Hned byste řekli, že jste se ocitli na jižní Moravě. Místní specialitou je rýnský ryzlink s výrazným bylinkovým aromatem. U jednoho z místních vinařů jsme se dozvěděli, že jde o unikátní místo. Rýn se zde totiž stáčí k západu. Svahy vinic jsou tak nejvíc z celého Porýní orientovány k jihu.
Po několika dnech ve Frankfurtu přišel čas na přesun do Cách neboli Aachenu. Toto historické město poblíž hranic s Nizozemskem a Belgií je úzce spjato s osobou Karla Velikého, franckého panovníka, který nejen slavil mocenské úspěchy a obnovil titul císaře, ale také pomohl kulturnímu rozvoji západní Evropy v raném středověku.
Důkazem je i dóm, jehož stavba započala už na přelomu 8. a 9. století, zapsaný nyní na seznam chráněných památek UNESCO. Skýtá skutečně nevšední zážitek. Jeho vnitřní architektura se díky svému stáří vymyká obvyklým evropským standardům. A vychutnat si ho můžete i na vozíku.
Vchod bez označení
S autem se dá zaparkovat na vyhrazeném místě v bezprostřední blízkosti vstupní brány. Po překonání nádvoří s trochou nepohodlné dlažby se ocitnete u vchodu se třemi schody dolů. Jelikož nebyl nikde v dohledu nájezd, moje manželka mě „sdrncala“. Až v hlavní lodi chrámu nám hlídač na dotaz ukázal boční bezbariérový vchod, který nebyl nijak označen.
Trochu krkolomný je i přístup k obchodu se suvenýry na nádvoří před kostelem. Mají zde sice nájezd do dveří, ovšem nejprve musíte překonat obrubník. Naopak vzorně bezbariérová je přilehlá chrámová pokladnice, kde jsou k vidění skvosty gotického umění včetně části říšských korunovačních klenotů (ovšem bez koruny). Za snížené vstupné se díky plošině dostanete všude bez problémů. Jen paní pokladní byla poněkud úzkostlivá, takže se nám dostalo vcelku dlouhé přednášky o fungování plošiny a bezpečnosti.
Opak spokojenosti s prohlídkou pokladů představovalo naše ubytování v hotelu Buschhausen. Rezervace přes internet slibovala bezbariérové ubytování, realita byla však poněkud jiná. Hotel neměl vlastní parkoviště, natož vyhrazená místa pro vozíčkáře. Do prvního patra vedl výtah, kterému se manuálně obtížně otevíraly dveře, nehledě na jeho velikost. S elektrickým vozíkem by mohl být problém. Samotný pokoj byl sice dost prostorný, ovšem do koupelny s toaletou se zajet nedalo. Cena se přitom nijak zásadně nelišila od jiných hotelů s mnohem lepším bezbariérovým vybavením. Internetové rezervace jsou holt trochu loterie i na západ od našich hranic.
Ale nechci končit negativně. Během cesty si většinou říkáte: Proč to takhle není u nás? Třeba na zmíněných dálnicích můžete počítat s čistými bezbariérovými toaletami u každé benzínky. Navíc tam využijete euroklíč. Chtěl jsem jen poukázat, že nikde to není dokonalé. Německo je každopádně moc milá a inspirativní země.
Radek Musílek
Zdroj: www.muzes.cz
