Švýcarsko je země, jejíž jméno bychom na žebříčku nejzajímavějších turistických destinací hledali jen marně. Pokud člověk není nadšeným lyžařem či zde nemá ulité nějaké to konto, bude mít Švýcarsko na svém návštěvním seznamu spíše v nižších polohách. Když jsem ale hledal důvod, proč je nenavštívit, vlastně jsem nenašel ani jeden. Je to lokalita neprávem opomíjená a začít se dá například krásným městem Curych.
Hlavní město stejnojmenného kantonu hostí 366 tisíc lidí, nabývá ale přidružením okolních oblastí do jedné aglomerace velikosti 1,1 milionu obyvatel. Dostupnost je jeho první výhoda. Létá se sem přímo z Prahy, nijak draho, a letadlo letí jen něco okolo hodiny. My jsme do města zavítali na konci října, tři vozíčkáři bez doprovodu.
Vykládka z letadla probíhá standardním způsobem a na letišti je pro vozíčkáře perfektní servis i značení. Do města se následně lze dostat několika způsoby. Pro majetnější je tu místní taxislužba, pro ostatní jezdí autobusy a městské vlaky. Hned na začátku třeba říci, že zdejší železniční doprava je – podobně jako třeba ve Finsku – na vysoké úrovni a síť pokrytí je více než dostatečná. Nás tedy orientační tabule vedly především do pokladen místních drah, jejichž služby jsme se těšili vyzkoušet.
Už s jednodenní jízdenkou v ruce a po malém zdržení u informační tabule jsme se bez problémů přesunuli výtahem na příslušné nástupiště. Překvapivě to nebylo nikam nahoru, ale naopak dolů, nádraží je v podzemí pod letištěm. Ne všechny vlaky jsou ale bezbariérové. Je třeba vyhledat si příslušný spoj s nízkou nástupní hranou, jezdí do centra každých asi 30 minut. To nám napověděla krátká informace z oficiálních stránek švýcarských drah a následné doptání u pokladen.
Curych se rozkládá na severním břehu curyšského jezera a obepíná jej shora jako písmeno U. Tento bezprostřední kontakt s vodou je hlavní devízou města a centrum se rozkládá na několika čtverečních kilometrech právě v této oblasti. Cesta vlakem do centra trvala něco pod 20 minut. Možností, kde vystoupit, je více. My jsme zvolili malou stanici po přejezdu hlavního nádraží, nalézající se dva bloky od Curyšského jezera a v pohodlné docházkové vzdálenosti do centra města.
Oběd s intelektuály
Tentokrát vlak překvapil a zastavil pro změnu na horním nástupišti, dolů se tedy muselo výtahem, opět bez sebemenších problémů. Místní teploty nebezpečně sahaly k nule, sněhovou pokrývkou jsme se ale brodit nemuseli a během dne nás několikrát příjemně ohřálo sluníčko. Větší zimu než v Praze jsme ale díky blízkosti Alp přece jen pocítili.
První naše kroky, přesněji tempa na našich vozících, vedly na promenádu přímo u jezera. Díky rannímu letu bylo ještě časné dopoledne, polovina jezera byla zakryta oparem mlhy a až na pár lodivodů byla hladina zcela prázdná. Vydali jsme se, jak se lidově říká, po svých směrem na Lindenhof, kopec zeleně uprostřed historického centra Curychu zvaný Schipfe, který sliboval pěkný rozhled po městě. Je to k němu od místa, kde se město dotýká severního břehu jezera, asi dva a půl kilometru podél břehu řeky Limmat.
Vycházka podél vody vzbuzuje vzpomínky na Prahu, v Curychu je místy i velmi podobná architektura, která přispívá k domáckému pocitu, město ale působí útulnějším dojmem. Cesta kolem vody nás zavedla na několik malebných náměstí, a jak jsme se přibližovali k původnímu historickému centru města, potkávali jsme stále tradičnější domy. Pod samotným Lindenhofem se rozkládá čtvrť Schipfe, nejstarší část Curychu a původně rybářská oblast. Vidět je zde možné starý rybářský přístav a zároveň tržiště reprezentované jedním domem sahajícím až k hladině řeky. Za ním se již rozkládají křivolaké uličky, které jsou sice na vozíku sjízdné, nicméně bez pomoci jsou příliš příkré. Protože právě jimi se dostává nahoru na Lindenhof, museli jsme jeho návštěvu kvůli absenci doprovodu vzdát.
Nebylo čeho litovat, malebné uličky a blízkost řeky nám zážitek plně vynahradily. Na zpáteční cestu jsme se přesunuli na druhý břeh a návrat směrem k ústí řeky do jezera sliboval potkat slavnou kavárnu Odeon, kterou v 19. a 20. století navštěvovala řada intelektuálů a umělců, za všechny jmenovitě třeba Albert Einstein, ale také Lenin. Cestou potkáte historické budovy policejní stanice a radnice a také kostel Grossmünster, který působí majestátně. Proti hlavní ulici jako by stál na piedestalu a opět k němu vede kopec, který by byl s doprovodem zvládnutelný, leč bez něj se nám do toho nechtělo; hladové žaludky nás navíc nevyhnutelně přitahovaly spíše k Odeonu.
Měli jsme však smůlu. Ani tak netvořil překážku malý schůdek dovnitř, jako spíše naprostá obsazenost místa. Ve stínu velikánů intelektuálního světa evidentně rádo obědvá mnoho obyvatel Curychu a při celkem příznivých kavárenských cenách se není čemu divit. Snad tedy příště, Alberte a Vladimíre Iljiči.
Jezerní odpoledne
Obloukem jsme se vrátili k jezeru. To už nám přálo slunečné počasí, a tak následovala procházka po pobřežní promenádě. Ta je samozřejmě zcela přístupná stejně jako mola, a také je možné svézt se lodí. Asi po půl kilometru krásné pobřežní procházky se na levém břehu nalézá Arboretum, krásně upravený park, který nabídl něco zeleně, a promenáda za ním pokračuje okolo přístavu plachetnic. Pokud si procházku za dobrého počasí vychutnáte, zabere vám klidně i dvě hodiny; podél vody se dá zastavovat a na četných lavičkách i sedět, případně krmit vodní ptactvo. Pokud je jasno, jsou navíc na obzoru zcela jasně vidět vrcholky majestátních Alp, které jsou velmi blízko od města. Krásně doplňují už tak fascinující pohled přes jezero.
Město jezero doslova objímá, a tak je z obou břehů vždy krásně vidět nejen jeho centrum tam, kde se dotýká vody, ale i obytné čtvrti kolem jezera, táhnoucí se na obou březích do vzdálenosti několika, možná i desítek kilometrů. Zástavba navíc stoupá směrem do kopce, a nad představou takového celoročního výhledu se nám sbíhaly sliny.
Konec přístavních mol hlídá majestátní socha lva, která zároveň označuje pomyslný začátek města pro lodní dopravu. Rozhodli jsme se vyzkoušet, zda i promenáda po druhé straně bude tak krásně přístupná. Po malé zastávce na párek v rohlíku (bagetě) a u bezbariérových toalet ve stánku přímo u břehu jezera jsme zjistili, že přístupná je. Je navíc stejně malebná jako protější břeh a z četných mol je krásně vidět silueta města se všemi jeho kostelními věžemi.
Zastavit se můžete v četných kavárnách i u stánků s místním občerstvením. Barevný podzim na místních stromech zároveň pomalu ohlašoval konec naší jednodenní návštěvy. Zbylé franky (mimochodem vzhledově velmi vyvedené peníze) jsme utratili cestou na nádraží v prodejně cukrovinek, kde jsme vyzkoušeli slavné a v ČR ne tolik dostupné francouzské makronky. 20 franků vystačilo jen na malou krabičku, po ochutnání ale budete litovat, že jste si nekoupili větší. O sladkosti ale nouze nebude, jste přece ve Švýcarsku. V zemi bank, ale především v zemi čokolády.
Štěpán Beneš
Zdroj: www.muzes.cz
Foto: MadGeographer