V sobotu 23.5. odjíždíme do Damarlandu vyhledat nějaké himbské vesnice. V recepci naposledy navštívené lodže nám radí, že nemusíme jezdit vysoko na sever k městu Opuwo, že území Himbů začíná na jihu za řekou Huab a že první vesničku uvidíme těsně před městem Kamanjab. Místo původně plánovaných více než 350 km tedy pojedeme jen 200. Při nákupech ve městě Outjo vidíme skupinku tří velmi mladých himbských děvčat, která jsou zahalena ve světle hnědých vlněných přehozech. Himbské ženy jsou známé svým sporým oblečením, odhaleným poprsím. Děvčata mají vlasy spletené do copánků, které jsou vzájemně propojeny světle hnědou hlínou ve tvaru malých bochánků. Kůži obličeje a rukou mají také potřenou hlínou. Děvčata jsou krásná, domnívám se, že jsou pochodující reklamou, pozvánkou k Himbům.
Asfaltová cesta vede na severozápad, jedeme poměrně rychle a těsně před Kamanjabem hledáme nějakou směrovku do vesničky. Protože nic nenacházíme, zajíždíme až do města (malé město s několika obchody, benzinovou pumpou a opravnou pneumatik a důležitou křižovatkou) a domorodců se ptáme na cestu. Ti nám vysvětlují, že vesnička není poblíž Kamanjabu, ale asi 20 kilometrů zpět na Outjo. Také nám radí, abychom zašli do místní turistické kanceláře, která za poplatek 250 NAD organizuje hromadné autobusové zájezdy k Himbům a že dnes se odjíždí v 16 hodin. Nechce se nám čekat a také nechceme být součástí organizovaného zájezdu, a tak se vydáváme hledat vesnici sami. Uháníme stokilometrovou rychlostí a najednou auto začíná plavat. Napadne nás jediné – zalepená pneumatika nedrží, musíme ji opravit. Znovu se obracíme a vracíme se do Kamanjabu do „tyres repaire“. Za velkého poledního horka vystupujeme z auta a odcházíme k několika dřevěným přístřeškům, kde se nás ujímá zlatem ověšený černoch ve výstředním obleku a špičatých krokodýlích botách. Prohlíží si „odbornou“ opravu a nabízí pomoc. Povolává podřízeného, který se hned ujme práce a za několik minut je kolo sundané. Opravář ho nese ke dřevěné stolici, kde pomocí páky svléká pneumatiku z disku. Za chvíli je díra zevnitř přelepena záplatou a stěhuje se zpět na disk. Pracuje se s velmi primitivními nástroji, vše na manuální pohon. Na práci přihlíží asi dalších 10 mužů. Montér je zručný a během chvíle připojuje pneumatiku na kompresor, který je jediný poháněný elektrikou. Kompresor je ale málo výkonný a po dosažení 2 atmosfér začíná kuckat. Víc z něho nedostaneme, a tak nás majitel směřuje k protější benzinové pumpě. Zatímco montér nasazuje kolo na našeho nissana, majitel nám vystavuje účet. Cena nás překvapuje, ale majitel nechce smlouvat, protože si je vědom, že nejbližší město s pneuservisem je vzdálenou přes 100 km. Tak si alespoň necháváme vystavit účtenku, kterou si pak v rámci pojištění služeb necháme v půjčovně aut proplatit.
Od benzinové pumpy nás ženou pryč, protože jejich kompresor nefunguje. Odjíždíme z města a na přehledné rovince stavíme, vytahujeme vlastní kompresor, připojujeme ho na baterii a dohušťujeme sami.
Na odbočku k vesnici nás upozorňuje skupinka malých černoušků. Sjíždíme na polní cestu, míjíme děti a za chvíli vidíme mezi stromy dům v ničem nepřipomínající vesnickou chýši. Kde se vzal, tu se vzal, stojí před námi mladý černoch v obvyklém městském ohozu. Ptáme se ho na cestu do vesničky a on nás seznamuje se situací – vesnička je postavena organizací, která se stará o Himby, a jde o ukázkovou vesnici, takový skanzen. Před vstupem do vesnice je potřeba organizaci zaplatit. On je prý zástupce a průvodce a platit máme jemu. Říkáme mu, že nechceme platit nějaké organizaci, která si pak peníze nechá a k Himbům se dostane jen zlomek, že ty peníze raději dáme přímo vesničanům. Tak krčí rameny a říká, ať to tedy zkusíme. Obracíme auto a přijíždíme k brance v plotu. Sbíhají se k nám děti a žebrají o sladkosti. Vytahujeme vozíček, sedám na něj a hlubokým pískem jedeme do vesnice. Uprostřed je postavena vysoká ohrada pro dobytek, kolem ní několik kruhových domků z hlíny. Na zemi je rozprostřená deka a na ní sedí dvě himbské ženy a něco pletou, za nimi stojí pěkná mladá dívka. Všechny ženy polonahé. Mezi stromy se vynořil nám známý mladík a žádá poplatek za vstup a fotografování 250 NAD za osobu (jeden z vesničanů pro něj rychle doběhl). Znovu odmítáme platit nějaké organizaci, a tak nás vykazuje ven. Odcházíme s nepořízenou, ale přesvědčeni, že jsme se rozhodli správně. Mezitím jsme vesničany obdarovali potravinami, které jsme nakoupili v Outjo, dětem jsme rozdali cukrátka a tužky.
Rozhodujeme se, jestli pojedeme dál na sever k městu Opuwo, kde jsou ti „praví Himbové“. Shodujeme se, že dalších 200 km je hodně a vlastně způsob života ve vesnici a vzhled Himbů jsme viděli, i když nemáme prakticky žádné fotky. Dál nepojedeme a vydáme se k Atlantiku.
Je pozdě odpoledne, a tak zkoušíme štěstí a jedeme se ubytovat na blízkou farmu, kde nabízejí i výlety za gepardy. Odemykáme si bránu a asi po 5 kilometrech dorážíme k farmě obehnané vysokým plotem, za kterým leží velký pes a dva gepardi. Přichází pan majitel a my se ptáme na možnost absolvovat jízdu za gepardy. Máme smůlu, protože okružní jízda se pořádá jen jednou denně v 16 hodin, takže nám už ujeli. Ale majitel nás zve na zítřek ráno po 8. hodině k návštěvě gepardů za plotem. Souhlasíme a pokračujeme několik dalších kilometrů ke kempu. Toalety a sprchy jsou poměrně daleko, špatně přístupné po svažující se kamenité cestě a s úzkými dveřmi. Pod nimi je ohrada s gepardicí a dvěma koťaty.
Ráno pozorujeme tisíce mravenců a jejich dlouhé cestičky a fotíme si ptáky a jejich hnízda, které si vzájemně pomáhají stavět. Na osmou odjíždíme k farmě, u plotu už na nás čeká majitel, v ruce drží vysokou kytici kukuřice a přivazuje ji ke sloupu. Během chvilky je u nás žirafa, která se s apetitem pouští do listí. Můžeme pozorovat, jak šikovně svým dlouhým fialovým jazykem omotává list a následně ho utrhne a rozžvýká. Žirafa je klidná, a tak k ní na farmářův pokyn můžeme přistoupit blíž a hladit ji. Srst má hustou a překvapivě jemnou.
A to už nás majitel bere skrz bránu a vede k ležícímu gepardovi. Postupně se nad ním skláníme a hladíme ho. Kočka začíná nahlas příst. I já si ji pohladím. Když zaregistruje moje berle, líně se protáhne, předními tlapami si chytí berli a začne si s ní hrát, olizovat ji a kousat do ní.
Za chvíli pan majitel přináší malé rozcuchané koťátko. Nejdřív ho nechá běhat, skákat a lézt po stromech a pak mi ho pokládá na rameno. Kotě mě chvíli kouše do ucha a olizuje ho.
Asi po hodině odcházíme k autu. Žirafa je stále u plotu a žere. Zatímco tři zbývající ještě fotí a povídají si s farmářem, jdu nastoupit do auta, usadit se a připravit na jízdu. Když si připínám bezpečnostní pás a skláním se doprava, ucítím něžný šťouchanec do ramene a do krku. Říkám „Klárko…“ a otáčím hlavu. Vedle mě je v autě velká žirafí hlava, to ona se mě dotýkala.
Od farmáře jsme se dozvěděli, že asi 2 km před Kamanjabem jsou skály s rytinami a že si ve městě musíme říct o klíč od zámku. Odjíždíme tam, ale úřednice nám sděluje, že u sebe nemá klíč a že nám ho nechá přivézt. Prý máme hodinu až dvě počkat. Víme, že africká „hodina až dvě“ ve skutečnosti znamená minimálně „tři až čtyři“, tak se rozhodujeme, že pojedeme dál, protože skalní umění uvidíme i ve slavném Twyfelfontainu.
Jedeme na jihozápad. Hned za městem končí asfaltka, pokračujeme po široké, uježděné pískové cestě. Musíme jet opatrněji, protože jsou na ní hrboly, které nás vyhazují do vzduchu. Po chvíli přijíždíme do vyšších hor a silnice se začíná klikatit, co chvíli padá do údolí a za okamžik zase prudce stoupá nahoru. Po hodině a půl vjíždíme do Khorixasu, na dlouhou dobu posledního města na naší trase. Nakupujeme potraviny na 3 dny a doplňujeme nádrž až po hrdlo. A pak už letíme na západ k Twyfelfontainu. Ještě se zastavíme u zkamenělého lesa (Petrified forest).
V okolí silnice se začínají objevovat dopravní značky s vyobrazením něčeho, co se podobá neckám. Jde o upozornění na koryta dočasných potoků a říček, která budeme projíždět. V období dešťů jimi proudí voda z blízkých kopců a některé úseky silnic jsou pak nesjízdné. Do koryt musíme vjíždět opatrně, protože někdy jsou úhly tak ostré, že při vyšší rychlosti bychom mohli autem narazit do protisvahu. Jedeme opatrně, ale tlaky na pneumatiky nakonec stejně uvolní záplatu v opraveném kole a my musíme zastavit, spustit rezervu zpod auta a vyměnit kolo.
Na parkovišti u Petrified forest Petr obchází a kontroluje auto. Podívá se na „novou“ pneumatiku, klíčem dloubne do nějaké nečistoty ve vzorku a z kola se ozve syčení – ta nečistota je ve skutečnosti zabodnutý hřebík. Naštěstí funguje jako špunt a vzduch znatelně neutíká. Když budeme pravidelně dohušťovat, tak bez problémů dojedeme až do Walvis Bay, kam si necháme poslat náhradní pneumatiku, tak jako nám to nájemní smlouva dovoluje.
Zkamenělý les spravuje NWR (Namibian Wildlife Resort) a hned za vstupní branou (po zaplacení a přidělení průvodce) je vyvěšeno důrazné varování, že zkamenělý les je chráněný zákonem a že krádež se trestá pokutou 5.000 NAD a rokem vězení. Bereme v úvahu.
Po písčité, nerovné cestičce jedeme s vozíkem jen s největším vypětím Petrových sil. Přední kolečka se boří a příčí a vozíku se moc nechce. Naštěstí je první kmen v dohledu, a tak opouštím vozík a ke stromu docházím s berlemi. Zblízka je vidět, že nejde o dřevo, ale kámen. Ve zkamenělinách se zachovaly nejmenší podrobnosti – rozpraskaná kůra, pod ní cestičky nějakého hmyzu a i letokruhy, stačí spočítat věk stromu. K dalším stromům nepokračuji, musí se jít do kopce pískem a po kamenech, tak si sedám na „svůj“ kamenný strom a vystavuji se slunci.
Na okolním svahu je podobných kmenů poházeno více, většinou koukají ven jen kousky, zbytky na obou koncích se ztrácejí v zemi. Torza stromů sem před stovkami milionů let připlavila povodeň a následně přikryla vrstvou bláta, které kmeny izolovalo od vzduchu. A pak už jen stačilo, aby se shodou okolností v blátě nacházely chemické prvky (tuším křemík), které se postaraly o zkamenění.
Asi po hodině odcházíme ke vstupní bráně a k autu. Na parkovišti vidíme rozježděné kousky zkamenělých stromů. Je jich tu víc, stačilo by se pro ně shýbnout. Ve vyschlých korytech blízkých říček jich je také dost.
Od východu vede cestička k suchým toaletám, poslední část je dlážděna kameny se špatným přístupem, ke dveřím vede schod, dveře jsou dostatečně široké, uvnitř je dostatek prostoru a vše je bez bariér.
Cestou na západ potkáváme další oplocené místo, ke kterému ukazuje směrovka „Petrified forest“, ale to jen někdo parazituje na skutečném, státem chráněném kamenným lesem.
Z hlavní silnice sjíždíme doleva, k Twyfelfontainu je to ještě asi 20 km. Okolní hory se mění, jsou celé rudé, téměř na vlastní oči vidíme, jak se drolí. Do údolí Twyfelfonteinu vjíždíme přes vyschlé koryto řeky Huab, projíždíme hlubokým pískem porostlým zelenými keři, které sem pravděpodobně přinesla velká voda. Přemýšlíme, jak se tudy projíždí v období dešťů, ale recepční v kempu na břehu nás ujišťuje, že se tudy opatrně projet dá. Nechce se nám tomu věřit.
Cesta pokračuje hlouběji do údolí a rozdvojuje se. Pravá vede ke vstupní bráně, kde začíná vyhlídková trasa ke skalnímu umění. Protože je už poměrně pozdě, doporučují nám, abychom přišli až zítra ráno v 8 hodin. Prý nás nechají zajet blíž k horám a zaparkovat u nějaké budovy. Vracíme se na křižovatku a opět odbočujeme doprava. Jedeme hledat 3 atrakce popisované v průvodcích. Organ pipes nacházíme lehce, Petra s Petrem sestupují do nehlubokého údolí k rozlámaným píšťalám obřích kamenných varhan. Jen pár set metrů dál je vpravo černý kopec, který se nazývá Burned mountain (Spálená hora). V průvodcích je popisován superlativy a při západu slunce má podle knih hrát různými barvami, ale ve skutečnosti je to černý kopeček, který zůstává černý a barvy rozhodně nemění ani v záři zacházejícího slunce, a navíc je na něj zakázaný vstup, protože je z velmi drolivého materiálu. Jeskyni s propadlým stropem jsme vůbec nenašli.
Vracíme se do kempu na břehu řeky, vybíráme si místo na parkování a vaříme si večeři. Všude kolem je velmi hluboký písek, propadají se berle i nohy, na vozíku se prakticky nedá pohybovat. Toalety a sprchy jsou přístupné jen po vysokých úzkých kamenných schodech. A tak nejen kvůli písku se toto místo stěží dá doporučit vozíčkářům. Překvapuje nás, že tu nejsou komáři a žádní ptáci. Jen gekoni vydávají zvuky, jakoby o sebe třískali dvěma skleněnými kuličkami.
Brzy ráno se vracíme ke skalním rytinám. U brány nás nechávají zajet dovnitř, platíme vstupné a je nám přidělena průvodkyně (nedaleko za vstupem je cedule „vstup jen s průvodcem“). Vjet dál nám však nedovolují, protože naše auto by prý mohlo kazit výhled a kazit snímky turistům. Ke kresbám vede obtížná cestička přes kameny, jak jsme se obávali. Na vozíku nezdolatelná ani zčásti, o berlích jen pro toho, kdo by krátkodobě dokázal podat kamzičí výkon šplháním po skalních stezkách a vratkých balvanech.
Na rytinách starých 2 – 4 tisíce let jsou vyobrazena především zvířata. Odhaduje se, že jde často o mapy jejich výskytu. Některé kresby jsou plné různých druhů zvěře pohromadě, jsou tu sloni, nosorožci, zebry, žirafy, přímorožci a další antilopy, hyeny, ale i například tučňáci svědčící o stycích tehdejších obyvatel s pobřežím.
V 11 hodin odjíždíme k hlavní silnici a pak rovnou na západ k Národnímu parku Skeleton Coast (Pobřeží koster). Silnice je písčitá, hodně se práší. Ještě desítky kilometrů se houpeme při překonávání koryt. Přejíždíme přes horizonty rychlostí 80 – 100 km/h a jednou si i skočíme, přestože vážíme skoro 4 tuny. Za každým horizontem se objevují další a další pláně. Pak se začne krajina víc narovnávat, hory ustupují do pozadí, všude je suchá savana. Nikde není žádná zvěř.
Kolem 13. hodiny přijíždíme k bráně, zapisujeme se do knihy, dostáváme povolení ke vjezdu, ale na pobřeží nesmíme jet na sever k Torra Bay a Terrace Bay, protože nemáme potvrzenou rezervaci. Škoda, doufali jsme, že tam najdeme nějaké ubytování a podíváme se po okolí. Tak musíme do 17 hodin opustit park jižní branou.
Nedaleko od pobřeží začíná poušť. Pláně pokrývá písek, který má různou barvu podle toho, jaké podloží je pod pískem a jak tudy vějí větry a písek odfoukávají. Vpravo se objevují duny, na západním horizontu se zvedá vysoká stěna z vodních par z Atlantiku. Nedaleko od pobřeží vede solná silnice, my po ní jedeme na jih. Fotíme a cesta nás chvílemi zavede blíže ke břehu, vjíždíme do vodní stěny, zkrápí nás slaný déšť. V dešti bohužel přehlédneme značené odbočky ke zbytkům ztroskotaných lodí.
Před jižní branou projíždíme širokými koryty dvou řek Huab a Abe Huab. Koryto je plné zeleně, jsou tu akácie a tabák. Fotit se ale nedá, musíme jet hodně rychle, abychom nezapadli do hlubokého písku. V období dešťů je tato silnice podél Atlantiku neprůjezdná.
Za branou nás cesta zavede až k oceánu, takže neustále projíždíme slaným deštěm. Zastavujeme u jednoho vraku lodi – jde o moderní rybářskou loď z 90. let, která nezvládla silný oceán. Zastavujeme i u velké haldy železa, která dříve byla těžní věží, když si v 60. letech Namibijci mysleli, že tu budou těžit ropu. Už víme, odkud vzalo Pobřeží koster své jméno – nejde o pozůstatky velryb ani jiných živočichů, ale o vraky lodí a zřejmě i ztroskotaných projektů.
Před 17. hodinou přijíždíme na parkoviště Cape Cross s lachtaní kolonií. Přístup na vyhlídku je po dřevěné lávce (ve skutečnosti jde o umělou hmotu vyrobenou z plastových lahví), na kterou se dostávám jedním vyšším krokem. Na břehu oceánu leží tisíce lachtanů. Jsou zde jen samice a mladí lachtani, výjimečně nějaký statný samec. Samci sem připlouvají až v listopadu, aby postupně oplodnili všechny samice. V lednu místo opět opouštějí. Kolonie zapáchá výkaly, které přebíjejí rybí zápach. Od vody se nese hluk, lachtani na sebe křičí, štěkají, zápasí spolu. Na parkovišti se potulují šakali, kteří asi vyhledávají vhodnou chvíli, aby zaútočili na slabší mláďata nebo aspoň pomohli vyčistit pláž od uhynulých lachtánků ušlapaných náhodou při nějaké divočejší šarvátce.
U auta už čeká hlídka a vybízí nás, abychom kolonii opustili ještě za světla. Ujíždíme na jih, zastavujeme u první příležitosti přenocovat. Kemp se jmenuje Mile 72, platíme u vstupu, kromě nás je tu jen jedno další auto. Parkujeme hned na pláži, která je tak dlouhá, že ani na jednu stranu nedohlédneme na konec. Je tu neuvěřitelné množství parkovacích míst, my jsme asi uprostřed a máme číslo 142. Zhruba ke každým 15 místům patří jedna kulatá budova se suchými toaletami. Nikde není žádná neslaná voda – ta se kupuje na recepci za 1 NAD za litr.
Od moře fouká silný vítr a pořád slaně prší. Rychle stavíme stan, my dva zůstáváme v autě, Petra s Petrem vaří večeři. Sníme ji a jdeme spát. Moře bouří, jsou vysoké vlny, slyšíme je až do stanu. Spíme 12 hodin a ráno se probouzíme zase do slaného mrholení. Zjišťujeme, že vlny oceánu vyhladily na rovné pláži písek až téměř k našemu autu a zastavily se asi 50 m od nás.
V 9 hodin odjíždíme do Swakopmundu, kde si chceme koupit výlet na moře, dojít si na oběd a podívat se na internet.
Swakompund je koloniální město s německou architekturou, které po většinu roku žije poměrně ospalým tempem. V letních měsících se zaplní obyvateli Windhoeku a není se kam hnout. Dnes je ale místní podzim, a tak není problém zaparkovat, na ulicích není moc lidí, jen v bankách jsou - nevíme proč - neuvěřitelné fronty, pro výměnu peněz se musíme obrnit trpělivostí. Na hlavní ulici Sam Nujoma Ave vcházíme do informačního centra Namib Information Centre, kde nám nabízejí nepřeberné množství aktivit od plavby lodí do nedalekého zálivu přes výlet do uranových dolů nebo adrenalinové vyjížďky čtyřkolkami do pouště až po let malým letadlem nad pouští Namib. Na zítřejší den si rezervujeme místa na katamaránu, který nás odveze za lachtany, pelikány, plameňáky a snad i za delfíny. Petr s Petrou si kupují odpolední tříhodinový let nad pouští. Platíme i páteční výlet do uranových dolů a vybíráme si ubytování ve Walvis Bay na následující dvě noci. V informační kanceláři jsou milí a vstřícní, během chvilky všechno telefonicky zařídí a nakonec nám dávají další informační materiály.
Naproti přes ulici je nákupní centrum, kde v pasáži obědváme a posléze navštěvujeme internetovou kavárnu. Ceny jsou přiměřené, Petrovi dovolují připojit si vlastní počítač přes wifi. Opodál jsou toalety, sice placené, ale s oddělenými toaletami pro vozíčkáře. V pasáži je několik prodejen, v jedné z nich nabízejí trička s ručně malovanými namibijskými motivy. Přede dveřmi sedí u stolku dva černoši a na vybrané tričko malují zvolený motiv. Objednali jsme si jedno, bude připraveno zítra.
Odpoledne odjíždíme do Walvis Bay. Na jihu Swakopmundu přejíždíme most přes širokou řeku, která je momentálně vyschlá, jen v ústí ji zaplavuje voda z mořského přílivu. Pak nás cesta zavede na pobřeží, vpravo bouřící oceán (jak zítra pojedeme do zálivu, když budou tak velké vlny?), vlevo vysoké duny, ze kterých vítr neustále žene písek na silnici. Mnohde se tvoří písečná mlha, ve které se musí jet pomalu a opatrně. Ve Walvis Bay se mohutně staví, velké ohrazené usedlosti se vsazují do pouštního písku. Všude jsou palmy, stejně jako písek a také slaný mlžný opar vznášející se od oceánu. Zajíždíme až na jižní konec města do lodže Laguna, kde si pronajímáme dvoupatrový domek.
Ráno vyjíždíme do místního přístavu a když míjíme promenádu se skupinkami plameňáků, představujeme si, jak se jich sem z jihu kontinentu o několik měsíců později přestěhují desetitisíce.