Na devátou hodinu přijíždíme do přístavu, kde nás hned u parkoviště vítá dvojice pelikánů. U nástupního mola společnosti Laramon vyhlížíme náš katamarán. Moře je klidné, takže nastupování nebude tak složité. Přicházíme na konec mola, na loď vede úzká lávka s provazovým zábradlím na obou stranách. Postupuji krok za krokem, poslední krok na palubu je hodně vysoký, ale katamarán se jen lehce houpe a tak postupně předáván čtyřmi páry rukou bezpečně sedám na sedadlo. Vozík nakládají za námi, abychom se pak během plavky mohli pohybovat po palubě. Kromě nás nastoupilo asi 8 dalších pasažérů, posádku tvoří opálený kapitán - běloch z Jižní Afriky a jeho černý pomocník.
Za pár minut jsme několik set metrů od pobřeží a kapitán zpomaluje, pomocník z ledničky vytahuje rybu a píská. Za chvíli se za lodí objeví lachtan, který pomalu vyleze na palubu. Od pomocníka přijímá rybu a nechává se fotit. Tak jak je léta naučen, akci několikrát zopakuje a pak již mizí ve vodách zálivu. Odjíždíme dál.
Kapitán zastavuje nedaleko bójek a sestupuje k nám na palubu, aby nás informoval o tom, co vidíme a co se pokusíme uvidět. Už jsme viděli jednoho „cvičeného“ lachtana, pojedeme se podívat na lachtaní kolonii, zkusíme najít nějaké delfíny a budeme pozorovat pelikány a při zpáteční cestě ještě zajedeme k plameňákům. Součástí vyjížďky bude i občerstvení, v rámci kterého nám budou servírovat i ústřice a budeme je zapíjet šampaňským. Ústřice se „pěstují“ v koších, které jsou zavěšeny pod bójkami. Pod každou jsou tři klece a v nich stovky škeblí, ve kterých díky místní, na živiny bohaté a vhodně teplé, mořské vodě rychle rostou ústřice. Z místního přístavu jich pak ročně tuny míří do celého světa.
Přístav je v jižním konci zálivu, záliv je od oceánu oddělen výběžkem pevniny, na kterém sídlí kolonie lachtanů. Jakmile se přiblížíme ke konci výběžku, vlny se začínají zvedat, moře bouří. Za výběžek se jezdí až v období místního jara, kdy tudy proplouvají velryby. My zůstáváme v zálivu a hledáme delfíny. Postupně potkáváme několik skupinek, vždy po dvou, třech kusech. Nahodile se vynořují blízko lodě, jindy dále, není v tom žádná pravidelnost a tak se velmi nesnadno fotí.
Zajímavější začínají být nálety pelikánů, které láká svými rybami pomocník pana kapitána. Pelikán přilétává zezadu k lodi, zpomalí těsně u pomocníkovy ruky a ten mu ryby vkládá přímo do otevřeného zobáku. Pak pelikán odletí, sedne na hladinu a rybu pozře. Za pár okamžiků se znovu zvedá z hladiny, několika rychlými mávnutími křídly nás dožene, křídla rozprostře a klouzavým letem opět doplachtí k ruce s rybou. Tak se to opakuje snad dvacet minut. Spolucestující odešli hledat delfíny z horní paluby, my dva zůstáváme s pomocníkem na dolní palubě. Já se po palubě pohybuji na vozíku a tak mohu nahlížet na moře z obou boků lodi. Náhle k lodi připlave lachtan, když vyleze nahoru, Klárka se zeptá pomocníka, zda si ho může pohladit. Několikrát ho pohladí po srsti a pak si jde sednout kousek dál. Lachtanovi se pohlazení zřejmě líbilo, tak několika houpavými kroky přejde po lavici ke Klárce a začne do ní strkat čumákem. Několikrát ho srčí i do podpaždí. Klárka se začíná bránit a oběma rukama ho odstrkuje. Ten se nechává odstrčit jen na chvíli, otáčí se zpět a znovu se začíná „mazlit“ s Klárkou. Ta už nezvládá to snad stokilové tělo a raději se schoulí, lachtan přeleze přes její záda a skočí do vody.
Po obědě s ochutnávkou ústřic (na lodi je nás jen polovina z plánovaného počtu, tak na každého z nás zbývá více kusů než by asi bylo dobré jen pro ochutnání; Petr s Klárkou si jich dávají více a to se jim pak odrazí na jejich zažívání a když se pak po poledni vracíme k našemu domku, děkují prozřetelnosti, že máme dvě toalety) se pomalu vracíme k přístavu. Ještě zajíždíme k plameňákům. Je jich tu několik desítek, později se jich sem slétnou tisíce a vytvoří bílorudý koberec.
Kolem poledne je moře značně divoké a kapitán musí couvat k molu na několik pokusů. Z mola nám nahazují lávku, ale její ukotvení na lodi je obtížné. Spolucestující rychle, ale opatrně vystupují, já nevím, co bude se mnou, protože krok na lávku je vysoký asi metr, ale lávka se prudce zmítá. Dva lidé ze všech sil drží lávku, dva se mě pokouší vysadit na ni, další dva čekají s nataženýma rukama na molu. Po několika pokusech se řádně otlučen dostávám na molo.
Z přístavu odjíždíme rychle k našemu domku. Jednak proto, že nás ženou pozřené ústřice, jednak proto, že Petr s Petrou musí co nejrychleji odjet do Swakompundu na letiště. Čeká je několikahodinový let nad poušť Namib.
Ve čtvrtek dopoledne nás odváží autobus těžařské firmy Rio Tinto ze Swakompundu na východ. Asi po 70 km jízdy po asfaltové silnici zastavujeme u bran uranového dolu Rössing. Nejdříve popojedeme k audiovizuálnímu centru, kde nás seznamují s historií a současností firmy a s technologií těžby a následného zpracování vytěžené rudy. Potom nasedáme zpět do autobusu, který nás vozí k jednotlivým prvkům „linky“ – projíždíme kolem drtiček, kolem dlouhých přepravních pásů a nakonec vystupujeme na malém parkovišti na samé hraně obrovské jámy. Otevírá se nám pohled do jednoho z největších povrchových uranových dolů na světě. Jeho dno je více než 300 m pod námi, a malinká žlutá autíčka, která vidíme čile pracovat v mnoha patrech po obvodu jámy, jsou ve skutečnosti obrovská nákladní monstra naložená asi 60 tunami horniny (samotné auto má hmotnost 35 tun, po terasách se tak pohybuje téměř stotunový kolos). Na parkovišti je pro ukázku postavena obrovitá pneumatika a lžíce bagru, kterým se nakládá hornina na korbu aut.
Namibie patří mezi státy s nejvyšší produkcí uranové rudy na světě. Uvádí se, že asi 80% práceschopného obyvatelstva Namibie bylo nějaký čas zaměstnáno v Rio Tinto nebo ve spřízněných firmách.
Kolem poledne se vracíme do centra Swakopmundu, nasedáme do auta a odjíždíme směrem k poušti Namib. Nejprve na jih pobřežní silnicí do Walvis Bay a pak dále do pouště na jihovýchod. Po asfaltové cestě se jede rychle, ale místy musíme dávat pozor na písečnou mlhu, v níž se ztrácí úplně všechno a není vidět dále než na několik desítek metrů.
Po několika desítkách kilometrů definitivně opouštíme asfaltku a dál pokračujeme po tvrdé písčité cestě. Pobřežní duny zmizely a začínají se objevovat mírné kopce. V kopcích se silnice klikatí, jezdíme nahoru, dolů, doprava, doleva. Dvakrát nás cesta zavede do vyschlého koryta řek, které z vnitrozemí odvádějí vody až do Atlantiku. V době dešťů je silnice ze Swakompundu do pouště Namib neprůjezdná a do pouště se dá dostat jen po hlavní cestě z Windhoeku hluboko na jih a pak zpět na sever. Zajížďka se počítá na několik set kilometrů. Projíždíme úzkou cestou těsně vedle skal, na druhé straně auta je zpravidla rokle. Kopce i travnaté pláně se co chvíli střídají, mění se barvy kamenů i porostů. Úchvatná podívaná, jen není moc příležitostí bezpečně zaparkovat a fotit.
Ještě před překročením obratníku Kozoroha několikrát zalitujeme, že nemáme více času, abychom se jeli podívat na jednu z rarit Namibie – quiver tree (aloe dichotoma). Museli bychom ale jet dalších asi 300 km na jih a protože odlétáme už v sobotu, šance je minimální. V jednom ze stoupání vidíme nedaleko na stráni podivný strom a jásáme, že „se jim sem asi jeden zatoulal“. Stavíme na odpočívadle a když překonáme pěšky asi stometrovou vzdálenost kamenitou plání k podivuhdné rostlině, příjemně nás překvapuje svými žlutými květy.
Pokračujeme dál na jih směrem k Sesriem, cesta je již přímá, dá se jet svižně. Rychle se setmělo a když máme do místa našeho příštího noclehu necelých sto kilometrů, auto začíná plavat, zastavujeme a zjišťujeme, že levá zadní pneumatika je prázdná a značně zdeformovaná. Stojíme na kraji silnice v úplné tmě, je značně chladno, na okolních pláních tušíme divokou zvěř.
Petr s Petrou za svitu čelovek nasazují druhou rezervu (která také není v pořádku), s kterou musíme pomalou jízdou dorazit do kempu. K recepci přijíždíme asi v 9 hodin, registrujeme se a hlavně sháníme pomoc. Zítra brzy ráno odjíždíme do pouště a máme jen 4 zdravé pneumatiky, rezervu nemáme žádnou. A protože budeme jezdit hlubokým pískem, nemůžeme si dovolit jet bez rezervy. Naštěstí u brány do parku Sossusvlei je benzinová stanice s pneuservisem. Ochotně nám vycházejí vstříc a domlouváme se, že na půl šestou ráno k nim máme přijet a oni nám před otevírací hodinou pneumatiku opraví nebo prodají novou.
Rychle se ubytováváme, každý pár má vlastní luxusní chatku postavenou na betonových základech. Téměř celá chata je dřevěná, jen na několika místech jsou dřevěné zdi nahrazeny stanovou plachtovinou. V plachtovině jsou velké plochy, které je možné zipem jednoduše odepnout a tím chatu dobře větrat.
Po rychlé večeři a teplé sprše uleháme do postelí a přikrýváme se peřinami. Venku je ale velká zima, uvnitř u postelí máme 8 stupňů Celsia. Házíme přes sebe další deky a snažíme se zahřát. Hlavu mám těsně u plátěné stěny a tlustými zipy mi výrazně táhne na pleš. Tu mám od zipu snad jen 10 cm. V noci chodí kolem chaty šakali a očichávají zipy. Patnáct centimetrů od své hlavy mám šakalí tlamu…
Ráno vstáváme hodně brzy a v půl šesté již stojíme u zavřené brány čerpací stanice. Majitel naštěstí přichází za chvíli a vede nás do pneuservisu. Guma již nejde opravit, a tak musíme koupit novou. Podle zakoupeného a zaplaceného pojištění máme všechny náklady spojené s pneumatikami hrazené půjčovnou aut. Ale při překročení určitého limitu musíme mít povolení na tak vysoký výdaj. Voláme na nonstop zákaznickou linku Kea campers a dostáváme svolení. Zatímco nám přezouvají rezervu, zajdeme si na snídani (bagety se šunkou a sýrem). Ještě za tmy, před půl sedmou, se stavíme do fronty aut před branou do parku. Ta se otevírá se svítáním. Tak se stalo a několik aut a autobusů vjelo do parku, ale ujeli jsme jen několik stovek metrů a zase jsme všichni stáli. Do úřadu jsme si museli jít koupit povolení ke vjezdu a zaplatit vstupné. Od aut se koná úprk do kanceláře, protože každý chce mezi dunami stihnout slunce co nejníže, kdy se mění barvy osvětlených dun. Říká se, že nejhezčí je tu východ slunce nad dunami, ale to nelze stihnout, pokud jsme ubytováni za branou, venku z parku. Je možné se ubytovat uvnitř parku v drahých lodžích. A také v kempu, o kterém jsme ale nevěděli, že existuje. Snad tedy příště, protože pak bychom mohli mezi duny vjet už za tmy.
Od kanceláře se pak jede po asfaltové cestě (vyasfaltovali ji teprve před několika lety, dříve byla při záplavách často poškozena a neprůjezdná). K nejslavnějším dunám to je ještě asi 60 km. Asi po 20 km se objevují první velké duny, většina aut a autobusů tu staví a turisté fotí nebo lezou nahoru (což lze těžko skloubit, protože fotografové nestojí o duny s lidmi). Dále se jede prakticky po rovině uprostřed širokého údolí, duny se vzdalují a zase přibližují. Mají nádherné tvary a různé barvy podle toho, jak jsou osvíceny sluncem a jak hrany dun vrhají stíny. Další turistická zastávka je u duny č. 45 (je na 45. kilometru). Duna není příliš strmá, a tak se dá pohodlně vylézt až nahoru. Sledujeme autobus s japonskými turisty, jak zastavuje na parkovišti, z něho se plazí had turistů s kloboučky a fotoaparáty a způsobně stoupá nahoru. My jedeme dál, zastavíme se tu na cestě zpět. Asi po 60 kilometrech končí asfaltka a začíná cesta hlubokým pískem. Auta bez náhonu na všechna 4 kola a s menší světlostí tady končí a turisté musí jít pěšky další dva kilometry a nebo se nechat svézt „taxíky“. My pokračujeme, v hlubokém písku plaveme a Petr si opět pěkně „zařídí“. Asi po dvou kilometrech už není kam jet, údolí končí. Turisté směřují na okolní duny, ale hlavně do Dead Vlei.
Podzemní voda změnila řečiště, původně tekla pod údolím, všechny stromy seschly a zůstaly jen černé pahýly. Zem kolem je úplně bílá. Jedinečné místo pro focení. Petr s Petrou tam byli, my dva zůstali u auta a udělali jen malý výlet. Klárka šla jiným směrem než ostatní a sledovala stopy zdejších čtyřnohých obyvatel, momentálně dobře schovaných před žhavým sluncem a před zraky turistů.
Jedeme zpět – zkouším jít nahoru na dunu č. 45. Jde to, berle a nohy se boří jen asi 15 cm hluboko. Dáváme oběd na stolku a židličkách, přijíždí autobus důchodců, kteří místo aby fotili dunu, tak si fotí naši siestu.
Po poledni uháníme na sever, pak přes hory na východ – projíždíme malá sídla s dobytkem, často přejíždíme koryta malých říček a potoků. Nekonečné houpání nahoru a dolů. V pozdním odpoledni sjíždíme k asfaltové silnici, která nás zavede do Windhoeku. Hned zkraje města je velký ubytovací komplex, kde si pronajímáme kempovací místo – je hned u koryta říčky a všude jsou tabule s upozorněním, že v období dešťů máme být na pozoru, protože korytem se může rychle přehnat voda. Windhoek leží ve výšce zhruba 1.600 metrů nad mořem, v noci je velká zima. Ráno balíme a pak se jdeme ohřát do vany plné teplé vody.
V půjčovně vyřizujeme všechny formality kolem nákladů na opravy, které chceme zpětně uhradit, jdeme na oběd a pak jedeme na letiště. Předáváme auto, rozdáváme zbylé věci, které jsme nestačili spotřebovat, darujeme i nějaké oblečení, které už nechceme tahat zpátky do Čech.
Letíme přes Frankfurt. Jsme doma. Zpátky z nezapomenutelného výletu.
(1. červen 2009)
P.S. Pokud naše vyprávění bude inspirací i pro někoho z vás, budeme rádi. V Africe toho můžete vidět mnohem více, přečtěte si i další tipy na zážitky v jižní Africe.