Pokud Jizerské hory neznáte, jejich průzkum je třeba začít tím základním: krásnou túrou – ze Smědavy na Jizerku a zpět jinou trasou. Jde o pěknou téměř čtrnáctikilometrovou vycházku, která je ovšem snadno zvladatelná jak pro rodiny s malými dětmi, tak i vozíčkáře. Celá totiž vede po asfaltu.
Není divu, že ji v mapách můžete najít označenou jako promenádní. A bývá tu rušno – za hezkého počasí si tu opravdu můžete připadat jako někde na promenádě. „Provoz“ se zahustí zejména v okolí Jizerky, magické osady táhnoucí se údolíčkem mezi rašelinami s dokonalou horskou atmosférou. Leží v nadmořské výšce asi 800 metrů.
Výchozím bodem naší túry bude Smědava, ke které se přijíždí poté, co minete přehradu Souš. Tady je možné nechat auto, i když za parkování se tu platí. Stojí tu dřevem obložená turistická chata s klasickým jídelním lístkem, startovní čára k mnoha túrám: vydat se odtud můžete na Smrk, Na Knajpu či k rašeliništím Jizery.
My se vydáváme na druhou stranu – do malebné chalupářské osady Jizerka, kde se před světem už léta schovává bývalý komunistický pohlavár Lubomír Štrougal a kam na chatu helikoptérou létá miliardář Petr Kellner. Dnes se tu domy téměř neprodávají, a pokud ano, tak je třeba si připravit pořádnou sumu rovnající se luxusnímu bytu v Praze.
Vzhůru na Jizerku
Scházíme k turistickým rozcestníkům pod chatou Smědava a dáváme se po asfaltce doleva. Trasa začíná stoupáním, kde je třeba trochu zabrat.
Míjí se známý kiosek s občerstvením, který bývá mimo sezonu zavřený. Nabízí jednoduché občerstvení a raritu v podobě volných cen – zákazník zaplatí tolik, kolik mu přijde vhodné.
Tady se cesta rozdvojuje a je to jen na vás, kterou trasu si vyberete, protože obě větve vedou na Jizerku. My se vydáváme doprava. Ještě popojdeme o kousek výš a začínají krásné výhledy na okolní hory. Sice je dnes pěkné počasí, ale dokonalý výhled kalí lehký opar. Nejdeme po úplně rovině – je to taková zvlněná trasa – teď už s mírnějším stoupáním a klesáním. Nový asfalt střídají křivé panely, ale i tady se dá projet na vozíčku.
Míjíme Černý vrch a zastavujeme až u bunkru, zbytku vojenského opevnění postaveného před druhou světovou válkou. Dá se vejít dovnitř, což uvítají zejména malí zvědaví kluci, pro něž bude průhled miniaturním okénkem ze střílny velký zážitek.
Odtud se dá lesní cestou – po žluté – dojít na Jizerku. Pohodlněji se tam ale dostanete, pokud budete po asfaltce ještě kousek pokračovat až na parkoviště před osadu Jizerka. Tady se lze občerstvit anebo můžete vydržet ještě kousek dál a dát si něco až na Jizerce. Ta už je totiž za rohem, nebo spíše pod majestátním čedičovým vrchem Bukovcem.
Asfaltová cesta se vine dolů, chalupy, není jich více než dvacet třicet, jsou postavené v tradičním horském stylu a dodávají Jizerce, osadě založené v 16. století, nezapomenutelnou atmosféru. Na jaře se tu všechno zelená, na podzim se údolím valí mlha stoupající z rašelinných tůní, v zimě to tu sníh občas odřízne od světa a zdejší běžkařské terény jsou vyhlášené. Vždyť se tu také běhá slavná Jizerská padesátka.
Za pěkného počasí tady sice bývá hlava na hlavě, ale i tak stojí za to na chvíli zpomalit, užít si to tu a dát si třeba oběd. Zastavte v Panském dvoře, který pochází z roku 1829 a je dnes chráněnou kulturní památkou.
Na Jizerku v minulosti přicházeli hledači drahých kamenů – najít se tu daly safíry, rubíny, vzácné smaragdy a další drahokamy. V roce 1829 zde začala fungovat sklárna, kde se dělalo duté sklo a skleněné tyče. V té době žilo na Jizerce 450 lidí, fungovala tu škola, restaurace… Byla to plnohodnotná vesnice se vším všudy. I toto období připomíná Muzeum Jizerských hor, které dnes sídlí v budově bývalé školy.
Na chatu vrtulníkem
Oběd byl dobrý a my se pomalu vydáváme zpět na Smědavu. Půjdeme jinou cestou – kolem Rašeliniště Jizerky. Ještě poslední pohled na Jizerku a… Nestačíme se divit.
Nad osadou s horou Bukovcem v pozadí krouží vrtulník. Za chvíli sedá na heliport nedaleko domu Petra Kellnera. Motory běží a během pěti minut se vrtulník zase zvedá, obletí Jizerku a mizí za kopci. Zdá se, že někdo od Kellnerů dorazil „na chatu“. Děti vše zvědavě sledují: „Mami, tati, proč také nelétáme na chatu vrtulníkem?“ rozesměje mě jejich otázka.
Raději jdeme objevovat rašeliniště na Malé Jizerské louce, od kterých jsme už jenom kousek. Cenná rašelinná společenstva a ojedinělý vřesovec čtyřřadý protíná potok Jizerka. Rašeliniště se dá objevovat z naučného chodníku, kterým provázejí naučné cedule. Tohle místo bylo v roce 1960 vyhlášeno národní přírodní rezervací.
Vracíme se na asfaltku a pokračujeme na Smědavu. I tady je cesta lehce sjízdná, dostupná pro každého. Dovede nás zpět na rozcestí ke stánku, kde se obě naše dnešní cesty spojí, odkud se sejde z kopce (pozor, je docela prudký) dolů zpět ke Smědavské chatě.
Na Jizerku se lze ze Smědavy vydat i další trasou. Po červené. Tahle cesta kolem Rašeliniště Jizery a přes Jelení stráň je však delší a vede terénem.
Petr Buček
Zdroj: www.muzes.cz
